Postimpresionismus: Nové cesty za hranice světla

Poslední skupinovou výstavou roku 1886 skončil impresionismus jako společná věc a to, co následovalo, nebyla škola, nýbrž rozchod. Kdo teď hledal vlastní cesty, vzal si s sebou projasněnou paletu a svobodu námětu, prchavý dojem však už nepovažoval za poslední slovo. Na jeho místo nastoupily stavba, plocha a výraz.

Paul Cézanne znovu budoval v Aix-en-Provence krajinu z barevných ploch a maloval horu Sainte-Victoire ve stále nových verzích, trpělivě jako badatel; Vincent van Gogh po přesídlení do Arles roku 1888 vystupňoval barvu a tah štětce v nositele vnitřního napětí. A Paul Gauguin hledal prostotu, nejprve v Bretani, od roku 1891 na Tahiti, s plošnými, konturovanými barevnými zónami, které víc tvrdí, než popisují.

Kolem těchto tří se seskupuje široké pole. Henri de Toulouse-Lautrec přenesl noční život Montmartru na plakáty, jejichž plošnost se poučila u japonského dřevořezu. Pierre Bonnard přeložil tutéž lekci do interiéru, Félix Vallotton do dřevořezu. Vedle nich stál s Henri Rousseauem samouk, jehož obrazy neposlouchaly žádný směr. Své jméno dostala tato rozmanitost teprve zpětně: roku 1910 ji londýnský kritik Roger Fry představil na výstavě jako postimpresionisty a nálepka už zůstala.