V dějinách umění se tato dlouhá slohová epocha táhne od konce baroka přes klasicismus, romantismus, biedermeier a impresionismus až po začátek první světové války. Králové, knížata a duchovenstvo byli během osvícenství zbaveni moci a byla posílena občanská práva. To mělo důsledky nejen pro hospodářský a technologický rozvoj, ale také pro společenské soužití a humanitní vědy a chápání umění.

Umělci reagovali na převratné události s dynamickou invencí. Malíři tohoto období vytvářeli svými díly subjektivní pohled na svět. Protože tradiční mecenáši zpočátku reagovali bez pochopení, bylo třeba najít náhradu na volném trhu s uměním. Ve druhé polovině 19. století se konaly výstavy v ateliérech a uměleckých galeriích.

Byla to doba impresionistů, kteří byli nejprve haněni jako "zdivočelí flekatí". Francouzští umělci světového formátu jako Edgar Degas ("Absint"), Claude Monet ("Východ slunce") nebo Edouard Manet ("Bar ve Folies Bergère") trpěli. Oblíbený rakouský secesní malíř ("Polibek") patří k vynikajícím umělcům této odcházející umělecké epochy.

Obrazy se stávaly stále individuálnějšími a docházelo k rozkolu v chápání umění. Stoupenci akademického uměleckého hnutí se střetli s otevřenými avantgardisty. Kritika a ostré veřejné debaty nakonec uvolnily cestu subjektivním představám umělců.