Raná renesance: Perspektiva, proporce a nové studium přírody

Čerstvě nanesená vápenná omítka dává malíři jen hodiny: freska žádá, aby každý denní díl seděl, opravy odpouští stěží. Vedle ní stála desková malba, vaječná tempera, barva rozdělaná žloutkem, na zlatém pozadí, jemně vrstvená a stavěná na trvání. Těmito dvěma postupy, a perspektivní konstrukcí, kterou Filippo Brunelleschi předvedl kolem roku 1420 zrcadlovým pokusem u florentského baptisteria, si quattrocento, italské 15. století, vypracovalo nový obrazový svět.

Pro některé malíře se perspektiva stala vášní. Paolo Uccello komponoval své tři desky Bitvy u San Romana kolem roku 1440 jako studie odstupňovaných kopí a perspektivně zkrácených těl; dnes visí rozděleny mezi Florencii, Londýn a Paříž. Piero della Francesca sepsal o perspektivě vlastní traktát a maloval postavy geometrického klidu. Andrea Mantegna otevřel roku 1474 ve vévodském paláci v Mantově strop Camera degli Sposi malovaným kruhovým průhledem do nebe, prvním svého druhu.

Jiné cesty vedly přes barvu a zbožnost. Fra Angelico vyzdobil mezi lety 1438 a 1445 cely florentského kláštera San Marco freskami velkého ticha. Antonello da Messina přinesl roku 1475 zjemnělou olejovou techniku do Benátek, kde z ní Giovanni Bellini vyvinul měkké světlo benátské malby. A Sandro Botticelli spojil kolem roku 1480 v Primaveře novou věrnost přírodě s mýtem.