Pygmalion a Galatea

Smyslné, realistické a věrné v detailech: obrazy Jeana Leona Geroma žijí z bezprostřednosti zobrazení, které se diváka dotýká a překvapuje ho. V době, kdy se v malířství již prosadil impresionismus, jsou Geromova díla outsidery, pozůstatky historizujícího malířství - a přesto nejsou jen zpátečnická nebo dokonce nostalgická.

Gerome se často zaměřuje na ženskou postavu. Zde je ve své nezakryté, jasné a hladké tělesnosti ústředním bodem portrétu. Právě tyto silné kontrasty světla a tmy zdůrazňují postavu Galatey. Ještě napůl kamenná pod pasem, a tedy stále staticky pevně stojící na svém podstavci, se od pasu naklání k umělci Pygmalionovi. Ten s ní v jinak tlumeném světle ateliéru prakticky splývá, pohybem se obrací ke své milované, ale ve svém postoji je nestabilní. Osoby a předměty jsou zpracovány velmi naturalisticky, ale jejich význam je fiktivní. Antické ztvárnění se vrací k příběhu z Ovidiových Metamorfóz, v němž se umělec Pygmalion zamiluje do sochy ženy, kterou vytvořil, a oživí ji prostřednictvím bohyně Venuše. Amorek vystřelující šíp ukazuje na milostný vztah hlavních hrdinů, antický štít na bitvu. Masky s doširoka otevřenými ústy připomínají obrazy Medúzy; dramatizují a negativně komentují scénu. Všechny atributy jsou dokladem antické mytologie, která je tímto citována a zasazuje dvojici do tohoto kontextu.

Recepce antiky v 19. století je výrazem historizujících myšlenek, ale koncem století už ve výtvarném umění téměř nebyla aktuální. Gerome ji oživuje ve své malbě dvojím způsobem: ilustrací literární předlohy a vizuálním doplněním Amora, štítu a masek. Malíř zde spojil dvě svá typická obrazová témata, vedle antických motivů také zobrazení umělce.