Bukový les

Ferdinand Hodler zde působivým způsobem ukazuje, jak se snoubí secese a realismus. V motivu mladého bukového lesa jsou zřetelné mírné křivky, tak typické pro secesi. Jsme tu v pozdním podzimu nebo v zimě bez sněhu, nejpozději na konci zimy, ještě než se krokus chce podívat na svět. Stromy jsou totiž holé, jen občas na větvích visí suché listí a přízemní vegetace je vyprahlá. Dlouhé stíny ukazují, že je ještě brzy. Divák má slunce v zádech, takže se dívá na západ. V pozadí lze zahlédnout křehké borovice, jejichž světlé koruny se z této perspektivy jemně, téměř ochranitelsky zvedají nad mladými buky.

Tímto by se dal popis v podstatě vyčerpat. Náladový obrázek na začátku zimy. Při bližším pohledu však vlevo dole objevíme mraveniště, které skrývá rušnou činnost, ale z pohledu diváka jako by zcela nehybně a nevýrazně mizelo v pozadí. Vpravo nahoře zřetelně bližší listy naznačují, že se na tento les nedíváme výhradně zvenčí. Musí to být mýtina, kde stojíme, protože nejméně jeden strom je velmi blízko nás. Uprostřed obrázku se na lesní půdě táhne světlá stopa, která ukazuje, že zde nějaká bytost prošla cestu, po které se opakovaně vydávala. Zdá se, že se po několika metrech ztratí v lese. Je to herní stezka?

Pokud se nyní přiblížíte a prohlédnete si obrázek podrobněji, všimnete si, že v místě, kde stopa zdánlivě končí, jsou patrné dvě stínové postavy podobné duchům. Vpravo od stezky je zřetelně vidět shrbený muž. Vlevo si nejsme jisti, zda jde o kůl, nebo o vzpřímenou bytost, které se klaní její protějšek s lukem? Možná jde jen o korekci původního motivu, který autor zavrhl a který se nyní jakoby stále objevuje.

A najednou člověk zcela jasně pozná muže s kloboukem, který něco dělá dál vzadu v lese. Nejpozději nyní si uvědomujeme: malíř byl známý také svým symbolismem.