| Narozen | 18. května 1840 (Salzburg) |
| Zemřel | 3. října 1884 (Wien) ve věku 44 let |
| Národnost | Austria |
| Éry | Romantismus, Orientalistische Malerei |
| Žánr | Historienmalerei, Stillleben, Landschaftsmalerei, Porträt |
| Povolání | Maler, Lehrer, Architekturzeichner |
| Rodina | Otec: Johann Baptist Alois Makart Matka: Katharina Makart Choť: Bertha Linda Dítě: Hans Makart junior |
| Vyučoval | Johann Fischbach |
| Žák | Konstanty Mańkowski, Gottlob Knapp, Hans Bulhardt |
| Známá díla | Der Einzug Karls V. in Antwerpen (Hamburger Kunsthalle) (1878), Portrait der Helene von Racowitza (1873), Kleopatra (1874), Charlotte Wolter as Messalina (1875), Clothilde Beer (1880) |
| Muzea | Belvedere (Oesterreichische Galerie), Wien Museum, Kunsthistorisches Museum Wien, Staedtische Galerie im Lenbachhaus, Art Institute of Chicago |
K vídeňským pamětihodnostem patřil v 70. letech 19. století také jeden malířský ateliér. Odpoledne mezi třetí a pátou byl ateliér v Gusshausstraße 25 otevřen návštěvníkům. Cestovatelé jeho prohlídku pevně zařazovali do svého programu, na podzim roku 1872 přišla císařovna Alžběta a od roku 1873 přibývaly legendární ateliérové slavnosti. Mužem, za nímž proudily tyto davy, byl Hans Makart, rakouský malíř historických a dekorativních výjevů. V roce 1872 vložil do zařízení 127 000 zlatých, do gobelínů, starožitností, zbraní, koberců a palem. Kdo vstoupil, neocitl se ani tak v dílně jako spíše v obraze, jímž bylo možné procházet, a uprostřed toho všeho pracoval pán domu před zraky publika.
Cesta k tomuto místu začala v Salcburku. Makart se narodil 28. května 1840 v prvním patře Staré rezidence. Krátké studium na vídeňské akademii od roku 1858 nepřineslo úspěch a kolem let 1860/61 se v Mnichově stal žákem Karla Theodora von Pilotyho. Následovaly cesty do Londýna, Paříže a Itálie. V březnu 1869 povolal císař František Josef I. osmadvacetiletého malíře z Říma do Vídně a nechal mu zřídit státní ateliér. Již předtím císař zakoupil jeden z jeho obrazů.
To, co v tomto ateliéru vznikalo, mělo jen zřídka rozměry vhodné do pokoje. Celým Makartovým dílem se vine záliba v exotice. Obrazy jako „harém,“ nebo „Japonka, c. 1870“ ji nesou už v názvu. V zimě 1875/76 cestoval Makart se dvěma malířskými kolegy do Egypta. Z tohoto období pochází také „Nilský lov“. Pro soukromý byt na Parkringu navrhl v 70. letech 19. století pět obrazů smyslů, každý vysoký 314 centimetrů a široký pouhých 70, úzká nástěnná pole určená pro pásy mezi okny. „Pět smyslů: Obličej“ ukazuje mladou ženu, která si k tváři zvedá ruční zrcátko. Za ní se vějířovitě rozevírá tmavý palmový list, při okraji kvetou růže a úzký formát nutí tělo k otočení plnému nenucené elegance. Do bytu se pět obrazů nikdy nedostalo. Roku 1901 přešly prostřednictvím Galerie Miethke do veřejného vlastnictví a dnes visí v Horním Belvederu.
Vídeň si uchovává své zvyky a tehdejší touha dívat se našla svou pokračovatelku. Město, které kdysi odpoledne přicházelo sledovat Makarta při malování, si dnes jeho obrazy prohlíží z bezprostřední blízkosti pomocí kamer. Značná část obrazových dat, podle nichž Meisterdrucke v Rakousku vyrábí jeho umělecké tisky, pochází z těchto snímků ve vysokém rozlišení pořízených Belvederem a Wien Museum, další pak Uměleckohistorickým muzeem. Pro malíře, jehož působivost spočívá v materiálnosti, v brokátu, záplavách květů a třpytivé pokožce, je to logický zvyk. Snímky přenášejí do tisku i tu nejjemnější stopu štětce.
Svůj nejvelkolepější výstup na plátně měl Makart v roce 1878. Po cestě do Flander u příležitosti 300. výročí narození vlámského malíře Rubense namaloval „Vjezd císaře Karla V. (1500-58) do Antverp v roce 1520, 1878 (viz také 141422, 141423 a 141424)“, obraz široký přes devět metrů a vysoký více než pět metrů. Mladý císař projíždí ve zbroji vyzdobeným městem, z domů padají prapory a květiny a přímo u nohou jeho koně kráčejí téměř nezahalené čestné panny historického vjezdu. Albrecht Dürer je roku 1520 popsal jako očitý svědek. Skandál byl promyšlený, současníci chtěli v nahých ženách poznávat známé Vídeňanky a záměr vyšel. Na světové výstavě roku 1878 ocenila Paříž obraz zlatou medailí a v roce 1882 koupila Hamburger Kunsthalle „Vjezd“ za 130 000 marek. Tam obr zmizel za sádrovou stěnou a zůstal ukrytý až do roku 2016. Teprve od roku 2020 je znovu vystaven volně.
Dne 27. dubna 1879 pak Vídeň ukázala, co pro ni tento malíř znamená. U příležitosti stříbrné svatby císařského páru prošel po Ringstraße holdovací průvod se 14 000 účastníky v renesančních kostýmech. Všechny skupiny byly oděny podle Makartových návrhů, opět inspirovaných Dürerem, tentokrát jeho tištěnými listy k Triumfální bráně císaře Maxmiliána I. Malíř jel v průvodu osobně, v tmavomodrém sametu, se širokým kloboukem zdobeným pery a na bohatě postrojeném koni. Město dalo slavnosti jeho jméno. Od té doby se mluvilo o Makartově průvodu. Jeho jméno se vůbec stalo označením. Makartovský styl znamenal plyš, těžké nástěnné závěsy a mohutné lustry, makartovská kytice aranžmá ze sušených květin, palmových listů a travin, makartovský klobouk pak širokou krempu s perem.
V únoru 1881 získal Makart svou poslední velkou zakázku, nástropní malbu pro schodiště Uměleckohistorického muzea. Dokončena z ní byla pouze barevná skica „Vítězství světla nad temnotou, 1883-84“, dnes uložená v Belvederu. Hélios na ní vystupuje se čtyřspřežím ze zářivé žluti, koně se šikmo derou ze světla, nahoře se v závojích vznášejí světlé postavy a dole se temná těla řítí hlavou napřed do propastí mezi oblaky. Celá klenba je pojata jako jediný proud strhující vzhůru. Samotný strop už Makart neprovedl. Onemocnění mozku mu vzalo práci z rukou a Vídeň ztratila Hanse Makarta 3. října 1884, v pouhých čtyřiačtyřiceti letech. Dva dny byla rakev vystavena mezi gobelíny a palmami v Gusshausstraße, poté ji vynesli k čestnému hrobu na vídeňském Ústředním hřbitově.
Stránka 1 / 3
| Narozen | 18. května 1840 (Salzburg) |
| Zemřel | 3. října 1884 (Wien) ve věku 44 let |
| Národnost | Austria |
| Éry | Romantismus, Orientalistische Malerei |
| Žánr | Historienmalerei, Stillleben, Landschaftsmalerei, Porträt |
| Povolání | Maler, Lehrer, Architekturzeichner |
| Rodina | Otec: Johann Baptist Alois Makart Matka: Katharina Makart Choť: Bertha Linda Dítě: Hans Makart junior |
| Vyučoval | Johann Fischbach |
| Žák | Konstanty Mańkowski, Gottlob Knapp, Hans Bulhardt |
| Známá díla | Der Einzug Karls V. in Antwerpen (Hamburger Kunsthalle) (1878), Portrait der Helene von Racowitza (1873), Kleopatra (1874), Charlotte Wolter as Messalina (1875), Clothilde Beer (1880) |
| Muzea | Belvedere (Oesterreichische Galerie), Wien Museum, Kunsthistorisches Museum Wien, Staedtische Galerie im Lenbachhaus, Art Institute of Chicago |
K vídeňským pamětihodnostem patřil v 70. letech 19. století také jeden malířský ateliér. Odpoledne mezi třetí a pátou byl ateliér v Gusshausstraße 25 otevřen návštěvníkům. Cestovatelé jeho prohlídku pevně zařazovali do svého programu, na podzim roku 1872 přišla císařovna Alžběta a od roku 1873 přibývaly legendární ateliérové slavnosti. Mužem, za nímž proudily tyto davy, byl Hans Makart, rakouský malíř historických a dekorativních výjevů. V roce 1872 vložil do zařízení 127 000 zlatých, do gobelínů, starožitností, zbraní, koberců a palem. Kdo vstoupil, neocitl se ani tak v dílně jako spíše v obraze, jímž bylo možné procházet, a uprostřed toho všeho pracoval pán domu před zraky publika.
Cesta k tomuto místu začala v Salcburku. Makart se narodil 28. května 1840 v prvním patře Staré rezidence. Krátké studium na vídeňské akademii od roku 1858 nepřineslo úspěch a kolem let 1860/61 se v Mnichově stal žákem Karla Theodora von Pilotyho. Následovaly cesty do Londýna, Paříže a Itálie. V březnu 1869 povolal císař František Josef I. osmadvacetiletého malíře z Říma do Vídně a nechal mu zřídit státní ateliér. Již předtím císař zakoupil jeden z jeho obrazů.
To, co v tomto ateliéru vznikalo, mělo jen zřídka rozměry vhodné do pokoje. Celým Makartovým dílem se vine záliba v exotice. Obrazy jako „harém,“ nebo „Japonka, c. 1870“ ji nesou už v názvu. V zimě 1875/76 cestoval Makart se dvěma malířskými kolegy do Egypta. Z tohoto období pochází také „Nilský lov“. Pro soukromý byt na Parkringu navrhl v 70. letech 19. století pět obrazů smyslů, každý vysoký 314 centimetrů a široký pouhých 70, úzká nástěnná pole určená pro pásy mezi okny. „Pět smyslů: Obličej“ ukazuje mladou ženu, která si k tváři zvedá ruční zrcátko. Za ní se vějířovitě rozevírá tmavý palmový list, při okraji kvetou růže a úzký formát nutí tělo k otočení plnému nenucené elegance. Do bytu se pět obrazů nikdy nedostalo. Roku 1901 přešly prostřednictvím Galerie Miethke do veřejného vlastnictví a dnes visí v Horním Belvederu.
Vídeň si uchovává své zvyky a tehdejší touha dívat se našla svou pokračovatelku. Město, které kdysi odpoledne přicházelo sledovat Makarta při malování, si dnes jeho obrazy prohlíží z bezprostřední blízkosti pomocí kamer. Značná část obrazových dat, podle nichž Meisterdrucke v Rakousku vyrábí jeho umělecké tisky, pochází z těchto snímků ve vysokém rozlišení pořízených Belvederem a Wien Museum, další pak Uměleckohistorickým muzeem. Pro malíře, jehož působivost spočívá v materiálnosti, v brokátu, záplavách květů a třpytivé pokožce, je to logický zvyk. Snímky přenášejí do tisku i tu nejjemnější stopu štětce.
Svůj nejvelkolepější výstup na plátně měl Makart v roce 1878. Po cestě do Flander u příležitosti 300. výročí narození vlámského malíře Rubense namaloval „Vjezd císaře Karla V. (1500-58) do Antverp v roce 1520, 1878 (viz také 141422, 141423 a 141424)“, obraz široký přes devět metrů a vysoký více než pět metrů. Mladý císař projíždí ve zbroji vyzdobeným městem, z domů padají prapory a květiny a přímo u nohou jeho koně kráčejí téměř nezahalené čestné panny historického vjezdu. Albrecht Dürer je roku 1520 popsal jako očitý svědek. Skandál byl promyšlený, současníci chtěli v nahých ženách poznávat známé Vídeňanky a záměr vyšel. Na světové výstavě roku 1878 ocenila Paříž obraz zlatou medailí a v roce 1882 koupila Hamburger Kunsthalle „Vjezd“ za 130 000 marek. Tam obr zmizel za sádrovou stěnou a zůstal ukrytý až do roku 2016. Teprve od roku 2020 je znovu vystaven volně.
Dne 27. dubna 1879 pak Vídeň ukázala, co pro ni tento malíř znamená. U příležitosti stříbrné svatby císařského páru prošel po Ringstraße holdovací průvod se 14 000 účastníky v renesančních kostýmech. Všechny skupiny byly oděny podle Makartových návrhů, opět inspirovaných Dürerem, tentokrát jeho tištěnými listy k Triumfální bráně císaře Maxmiliána I. Malíř jel v průvodu osobně, v tmavomodrém sametu, se širokým kloboukem zdobeným pery a na bohatě postrojeném koni. Město dalo slavnosti jeho jméno. Od té doby se mluvilo o Makartově průvodu. Jeho jméno se vůbec stalo označením. Makartovský styl znamenal plyš, těžké nástěnné závěsy a mohutné lustry, makartovská kytice aranžmá ze sušených květin, palmových listů a travin, makartovský klobouk pak širokou krempu s perem.
V únoru 1881 získal Makart svou poslední velkou zakázku, nástropní malbu pro schodiště Uměleckohistorického muzea. Dokončena z ní byla pouze barevná skica „Vítězství světla nad temnotou, 1883-84“, dnes uložená v Belvederu. Hélios na ní vystupuje se čtyřspřežím ze zářivé žluti, koně se šikmo derou ze světla, nahoře se v závojích vznášejí světlé postavy a dole se temná těla řítí hlavou napřed do propastí mezi oblaky. Celá klenba je pojata jako jediný proud strhující vzhůru. Samotný strop už Makart neprovedl. Onemocnění mozku mu vzalo práci z rukou a Vídeň ztratila Hanse Makarta 3. října 1884, v pouhých čtyřiačtyřiceti letech. Dva dny byla rakev vystavena mezi gobelíny a palmami v Gusshausstraße, poté ji vynesli k čestnému hrobu na vídeňském Ústředním hřbitově.