Baroko bylo samozřejmě érou putti v malířství. Ale opravdu ne každý může naplnit obraz tančícími amorky a říct, že byl víc než jen jejich malířem. Italský malíř Francesco Albani se po smrti své první ženy v roce znovu oženil. Ve svém druhém manželství se stal otcem deseti dětí, které mu údajně posloužily jako předloha pro mnoho putti, jež provázejí značnou část jeho díla.
Celkově byl jeho život příkladem přímočarosti: narodil se v Bologni a po prvních krůčcích u Denise Calvaerta přešel k bratrům Carracciovým na jejich boloňskou akademii. Jeho slavnějším spolužákem a kolegou v prvních společných projektech byl Guido Reni. Znali se od doby, kdy Calvaert odešel z akademie do Říma, kde několik let pracoval pro Annibale Carracci a zapojil se do náboženského bratrstva. a školení v malbě náboženských fresek. Životopisci umělců vytvářejí prvek napětí a soupeření mezi nimi. Proč by si ale měli konkurovat? Reni, o němž se později říkalo, že má složitou povahu, si zpočátku vzal příklad z Rafaela a zůstal prozatím pracovat v Římě. Naopak Albani, který rozvíjel méně retrospektivní styl, se brzy oddělil. Poté se osamostatnil a po pobytech v Mantově a v Římě se nakonec usadil ve svém rodném městě Bologni. Tam si udržoval vlastní dílnu, která jemu i jeho rodině zajišťovala potřebný příjem. Jako člověk a mecenáš byl prý neobyčejně laskavý a skromný. Říkalo se o něm, že je obzvláště laskavý v jednání se svými zaměstnanci.
Přestože si nejprve vysloužil ostruhy jako umělec náboženského charakteru a později se svou dílnou vytvořil poměrně dost devocionálních obrazů, bývá Albani považován za mýtického malíře mezi Boloňany a za předchůdce moderní krajinomalby. Jeho linie jsou měkké, barvy velmi přátelské. Jeho znalosti mytologie jsou pozoruhodné. Například jeho vyobrazení Evropy: malíř se naprosto věrně držel Ovidiovy předlohy (ponechme na chvíli stranou levou ruku Evropy). Neměli bychom však tyto dva aspekty od sebe oddělovat: celkově byl malířem mýtu v krajině. Krajiny byly vždy harmonicky rozděleny, mýtické postavy byly ve svých pozicích vyvážené. I když je vždy doprovází hejno putti, divák se nemusí dlouho orientovat, aby pochopil to podstatné. Přesto se může snadno ztratit v půvabných kulisách nebo důkladně studovat zobrazené scény.
Francesco Albani nakonec zemřel doma v Bologni ve vysokém věku, po plném životě a s velkou úctou. V povědomí uměleckého světa neprávem dočasně ustoupil do pozadí. Význam jeho díla však neutrpěl, jak dokládá oživení zájmu o něj.
Baroko bylo samozřejmě érou putti v malířství. Ale opravdu ne každý může naplnit obraz tančícími amorky a říct, že byl víc než jen jejich malířem. Italský malíř Francesco Albani se po smrti své první ženy v roce znovu oženil. Ve svém druhém manželství se stal otcem deseti dětí, které mu údajně posloužily jako předloha pro mnoho putti, jež provázejí značnou část jeho díla.
Celkově byl jeho život příkladem přímočarosti: narodil se v Bologni a po prvních krůčcích u Denise Calvaerta přešel k bratrům Carracciovým na jejich boloňskou akademii. Jeho slavnějším spolužákem a kolegou v prvních společných projektech byl Guido Reni. Znali se od doby, kdy Calvaert odešel z akademie do Říma, kde několik let pracoval pro Annibale Carracci a zapojil se do náboženského bratrstva. a školení v malbě náboženských fresek. Životopisci umělců vytvářejí prvek napětí a soupeření mezi nimi. Proč by si ale měli konkurovat? Reni, o němž se později říkalo, že má složitou povahu, si zpočátku vzal příklad z Rafaela a zůstal prozatím pracovat v Římě. Naopak Albani, který rozvíjel méně retrospektivní styl, se brzy oddělil. Poté se osamostatnil a po pobytech v Mantově a v Římě se nakonec usadil ve svém rodném městě Bologni. Tam si udržoval vlastní dílnu, která jemu i jeho rodině zajišťovala potřebný příjem. Jako člověk a mecenáš byl prý neobyčejně laskavý a skromný. Říkalo se o něm, že je obzvláště laskavý v jednání se svými zaměstnanci.
Přestože si nejprve vysloužil ostruhy jako umělec náboženského charakteru a později se svou dílnou vytvořil poměrně dost devocionálních obrazů, bývá Albani považován za mýtického malíře mezi Boloňany a za předchůdce moderní krajinomalby. Jeho linie jsou měkké, barvy velmi přátelské. Jeho znalosti mytologie jsou pozoruhodné. Například jeho vyobrazení Evropy: malíř se naprosto věrně držel Ovidiovy předlohy (ponechme na chvíli stranou levou ruku Evropy). Neměli bychom však tyto dva aspekty od sebe oddělovat: celkově byl malířem mýtu v krajině. Krajiny byly vždy harmonicky rozděleny, mýtické postavy byly ve svých pozicích vyvážené. I když je vždy doprovází hejno putti, divák se nemusí dlouho orientovat, aby pochopil to podstatné. Přesto se může snadno ztratit v půvabných kulisách nebo důkladně studovat zobrazené scény.
Francesco Albani nakonec zemřel doma v Bologni ve vysokém věku, po plném životě a s velkou úctou. V povědomí uměleckého světa neprávem dočasně ustoupil do pozadí. Význam jeho díla však neutrpěl, jak dokládá oživení zájmu o něj.
Stránka 1 / 2