Večeře - Večeře v ulici Miromesnil, v domě rodiny Caillebotte (olej na plátně)

Na leštěných sklenicích se odráží slabý záblesk světla. Místnost kolem nich se noří do syté hnědé a černé barvy. Gustave Caillebotte zachycuje svou matku a bratra René při večeři v pařížském rodinném bytě v ulici Rue Miromesnil. Oba spolu nemluví, každý se věnuje své činnosti, za prostřeným stolem stojí služebná. Karafy, mísy a příbory tvoří v popředí hutné zátiší, jejich odlesky dodávají struktuuru temné ploše. Dvě světlé záclony otevírají prostor směrem dozadu a udávají kompozici rytmus, vpravo pak červený koberec vytváří výrazný akcent. Caillebotte namaloval tuto scénu v roce 1876. Patří do kruhu impresionistů, často však usiluje o přísnější uspořádání prostoru než mnozí z jeho spolubojovníků. Zde ho nezajímá žádná společenská událost, pozoruje měšťanský všední život ve vlastním domě. Mě právě zaujala absence děje: jde pouze o společné jídlo, a přesto vzniká dojem krátkého nahlédnutí do soukromého života, který si jeho pozorování téměř neuvědomuje.

Toto dílo visí ve formátu 69 x 48 cm na plátně Leonardo se saténovým povrchem. Jemný lesk hraje u tohoto tmavého motivu překvapivě důležitou roli. Nad velkou karafou vedle Reného ruky se rozprostírá široký odlesk, který zůstává měkký a nechává prosvítat tištěné obrysy pod ním. Ani na černém ubrusu se neobjevuje žádný ostrý světelný flek, místo toho se přes sklenice a talíře táhne matný lesk. To ladí s Caillebottovým vlastním způsobem zacházení se světlem, aniž by jej zakrýval další skleněnou deskou. V závislosti na úhlu pohledu jednotlivé části na chvíli vystoupí a pak se opět ponoří do hluboké tmy - právě tato proměna oživuje jinak velmi klidnou scénu. Ava rámuje plátno přímo, bez paspartu. Široký zlatý profil se dělí na několik stupňů: na vyklenutých plochách se světlo hromadí intenzivněji, v úzkých prohlubních se odráží. Zblízka proto rám působí méně hladce, než by se na první pohled z čelního pohledu dalo předpokládat. Viditelná zlatá hrana na vnitřním okraji vymezuje kolem obrazu jasnou hranici.

Nad červeným kobercem zůstává saténový povrch téměř bez odlesků, teprve u karaf uprostřed stolu se světlo opět zhušťuje do jasného závoje. Nakonec tak v paměti zůstane přesně to, co tento obraz charakterizuje: zcela obyčejná večeře, na kterou se člověk dívá déle, než by vlastně měl.