Jelen s jelenem v zalesněné krajině při západu slunce

Osa obrazu stoupá přes dvě nad sebou posunuté hlavy zvířat až k parohům jelena, které se rozprostírají jako holý strom před bledou večerní oblohou. V popředí stojí srnec, červenohnědý, s hlavou obrácenou k divákovi; za ním jelen, tmavší, s hustou hřívou a upřeným pohledem. Vlevo zapadá bledě červené slunce za hřeben kopce, vpravo se na obzoru rýsuje další zvíře pouze jako stín. Na této obloze není nic modrého, zůstává olivově šedá s nažloutlým pruhem nad horským hřebenem; dole scénu uzavírá temný porost. Carl Friedrich Deiker, německý malíř zvířat z 19. století, zná své motivy z lovu, a je to vidět na držení zvířat: zvířata si všimla diváka, ale přesto zůstávají stát. Dílo je namalováno na tónovaném papíře, světla na uších a nosu jsou nanesena jako krycí bílá.

Tentokrát se nejedná o plátno. Motiv je vytištěn na papíru FineArt Foto Satin, což je fotografický papír s matným povrchem, a tento papír je zase po celé ploše laminován na pevnou nosnou desku - není napnutý na klínovém rámu, ale leží rovně za rámovou drážkou, bez skla vpředu. List se tedy nemůže zvlnit a nedochází k odrazům mezi okem a papírem, což je u tak tmavé oblohy důležitější, než by se mohlo zdát. Díky tomu zůstává zrnitost tónovaného papíru z originálu čitelná až do šrafování na krku jelena; saténový povrch přitom téměř neleskne, pouze světlé partie v krycí bíli se mírně odlišují. Rám „Freja“, světlé staré stříbro s rezavě červenou barvou ve prohlubních, těsně přiléhá k obrazu: Červená pod stříbrem a růžová barva slunce se barevně liší jen o několik odstínů a samotné stříbro má stejný nažloutlý nádech jako obloha nad horami. Na spodní liště, vedle podpisu, vynikají tmavé tečky ve šupinovém vzoru téměř stejně černě jako křoví za nimi. Z dálky se mi rám jeví světlejší než obraz, zblízka se to však obrací.

Při rozměrech 48 x 62 cm sahá paroh těsně pod horní lištu a vnější řada listů profilu vedle něj zůstává přibližně stejně široká jako jeden parohový výhonek. Protože papír leží rovně na desce, okraj obrazu přechází bez stínu do ohybu; zda se někomu absence paspartu jeví jako příliš úzká, záleží asi na tom, jak blízko k srnci chce člověk stát.