Gotické umění: Sakrální umění vrcholného a pozdního středověku

Zlaté pozadí na dřevě, barevné sklo v olovu, krycí barvy na pergamenu: malba gotiky je vázána na své nosiče a každý z nich sloužil témuž účelu, zpřítomnění spásy. V Sieně měla přitom jedna deska váhu státní události: když Duccio di Buoninsegna dokončil roku 1311 svou Maestu, nesli oltářní obraz ve slavnostním procesí městem do katedrály.

Siena zůstala centrem tohoto umění. Simone Martini namaloval roku 1333 své Zvěstování na zářivém zlatém pozadí, Ambrogio Lorenzetti vytvořil v letech 1338/39 na sienské radnici fresku o účincích dobré vlády, jeden z prvních velkých světských obrazových programů, a Gentile da Fabriano přenesl roku 1423 ve Florencii svým Klaněním tří králů dvorský přepych internacionální gotiky na deskový obraz.

Pro knížata vznikala nejvzácnější forma v malém. Pol de Limbourg a jeho bratři malovali mezi zhruba 1412 a 1416 Přebohaté hodinky vévody z Berry, patrně nejvzácnější knihu hodinek středověku, soukromou modlitební knihu pro pevné denní časy. Pařížský Mistr Boucicautových hodinek organizoval knižní malbu už jako dílnu s dělbou práce, Jean Fouquet spojil po polovině století francouzské dvorské umění s italským pojetím prostoru. Na přechodu k novověku stojí konečně Michael Pacher, jehož oltář ze St. Wolfgangu v Salzkammergutu, dokončený roku 1481, spojuje gotický skříňový oltář a novou prostorovou hloubku v jediném díle.