Žena leží na umně přehozeném bílém prostěradle. Látka zakrývá části těla, ale ne ty nejpostiženější. Prsa a pohlaví ženy, která je dlouholetou modelkou Egona Schieleho Wally Neuzil, jsou na obraze nepřehlédnutelná. Provokativní charakter obrazu namalovaného v roce 1917 umocňuje póza ležící ženy. Obě ruce má zvednuté, na pravé si opírá hlavu, levá paže končí v ruce, která zřejmě ztuhla v úchopu.

Ještě provokativnější je složení spodních částí těla. Zatímco se nohy ženy opírají o sebe, kolena jsou roztažená. Tímto způsobem je pohlaví, které je jen nedostatečně zakryto prostěradlem, ještě více patrné. Schiele se však nespokojuje s tím, že by diváka šokoval pouze obsahem. K tomu slouží i jeho malířská technika. Červenými barevnými skvrnami zaměřuje pozornost diváka na citlivé části těla, především na pohlaví a bradavky. Typickými liniemi a obrysy malířských motivů navíc zdůrazňuje nahé tělo.

Jedná se o významný obraz v díle výjimečného rakouského umělce, který zemřel v roce 1918 ve věku pouhých 28 let. Schiele byl více než téměř kterýkoli jiný malíř počátku 20. století moderní a zároveň oddaný tradici. Svou avantgardní estetikou a malířským stylem vybočoval z éry expresionismu. Tradiční aspekt umělcovy plodné tvorby vychází z volby motivů. Schiele byl posedlý ženským aktem, který vyjadřoval ve všech možných variantách.

Mnoho nahých žen na Schieleho obrazech však postrádá erotiku. Tím spíše nelze a nemělo by se umělci přisuzovat voyeurství nebo dokonce pornografie. Na Schieleho nahotě je spíše něco morbidního. Svým motivem se umělec pohyboval mezi Erosem a Thanatosem, erotikou a smrtí, životem a pomíjivostí. Jeho akty překračují hranice mezi světy; na jedné straně žijí tady a teď, ale zároveň jsou již poznamenány příznaky smrti v tomto světě. Schieleho obrazy byly výrazem traumatu způsobeného první světovou válkou.

---

Ležící žena · Egon Schiele