Odlehlé lesy, tiché mýtiny, nerušená příroda... To, po čem toužíme, se v okolí Paříže stalo vzácností už v polovině 19. století. Les Fontainebleau sloužil od středověku jako útočiště králů, ale industrializace jej stále více ohrožovala. Právě včas ji objevili plenéroví malíři, kteří přímo na místě přenášeli na plátna své velkolepé přírodní scenérie a snažili se štětci zachytit hru světla, šumění listí a hrdost mohutných stromových velikánů.
Pierre Etienne Théodore Rousseau, narozený v roce 1812, byl jedním z prvních malířů tohoto starobylého lesa. Jako syn pařížského krejčího se od útlého věku učil malovat u svého bratrance. Historická malba, která byla v té době velmi žádaná, však nebyla jeho šálkem čaje a ateliér svého uznávaného učitele opět rychle opustil; náměty i technika malby mu připadaly příliš umělé a chudokrevné. Rousseau chtěl naopak všemi smysly vstřebávat skutečný život a pravou přírodu. Jeho první studijní cesty vedly do Normandie a Auvergne a to, co tam našel, doufal najít i v blízkosti svého rodného města. Ve svých 20 letech se Rousseau poprvé vydal s plátnem, barvami, štětci a stojanem do lesa Fontainebleau, který se nacházel pouhých 50 kilometrů jižně od Paříže. Tam chtěl nejen kreslit z přírody nebo vytvářet drobné olejové skici, ale vytvořit plnohodnotné obrazy vzrostlých dubů, majestátních borovic, ale také bohatě tvarovaných pískovcových skal, které vždycky přitahovaly lidskou fantazii. Vytvořil tak žánr Paysage Intime, "důvěrně známé krajiny", která se nevyznačuje velkolepostí, ale prostou krásou.
Jeho obrazy neměly zpočátku na pařížském salonu velký úspěch, ale postupně si jich všiml celý umělecký svět. První kolegové malíři se k němu přidali ve 30. letech 19. století a jejich jména mají také dodnes velký zvuk: Jean-Francois Millet, Charles-Francois Daubigny nebo dokonce Camille Corot. Z interakce těchto uměleckých osobností, které odmítaly akademický způsob malby a místo toho hledaly přímý přístup k přírodě, se zrodila Barbizonská škola, pojmenovaná podle vesnice ve Fontainebleauském lese. Rousseau opouštěl velkoměsto stále častěji a nakonec se sem v roce 1848 se svou ženou přestěhoval úplně. Přísně vzato však nejde o školu, ale o výchovu individuálního pojetí umění v přímém dialogu s okolní přírodou. Také díky barbizonské umělecké kolonii byl les ve Fontainebleau vyhlášen první francouzskou přírodní rezervací a dodnes je chráněn. Theodore Rousseau zemřel v roce 1867 ve věku 55 let v Barbizonu, obklopen svou milovanou přírodou, jejíž tváře a proměny neustále maloval. O něco později následoval impresionismus.
Odlehlé lesy, tiché mýtiny, nerušená příroda... To, po čem toužíme, se v okolí Paříže stalo vzácností už v polovině 19. století. Les Fontainebleau sloužil od středověku jako útočiště králů, ale industrializace jej stále více ohrožovala. Právě včas ji objevili plenéroví malíři, kteří přímo na místě přenášeli na plátna své velkolepé přírodní scenérie a snažili se štětci zachytit hru světla, šumění listí a hrdost mohutných stromových velikánů.
Pierre Etienne Théodore Rousseau, narozený v roce 1812, byl jedním z prvních malířů tohoto starobylého lesa. Jako syn pařížského krejčího se od útlého věku učil malovat u svého bratrance. Historická malba, která byla v té době velmi žádaná, však nebyla jeho šálkem čaje a ateliér svého uznávaného učitele opět rychle opustil; náměty i technika malby mu připadaly příliš umělé a chudokrevné. Rousseau chtěl naopak všemi smysly vstřebávat skutečný život a pravou přírodu. Jeho první studijní cesty vedly do Normandie a Auvergne a to, co tam našel, doufal najít i v blízkosti svého rodného města. Ve svých 20 letech se Rousseau poprvé vydal s plátnem, barvami, štětci a stojanem do lesa Fontainebleau, který se nacházel pouhých 50 kilometrů jižně od Paříže. Tam chtěl nejen kreslit z přírody nebo vytvářet drobné olejové skici, ale vytvořit plnohodnotné obrazy vzrostlých dubů, majestátních borovic, ale také bohatě tvarovaných pískovcových skal, které vždycky přitahovaly lidskou fantazii. Vytvořil tak žánr Paysage Intime, "důvěrně známé krajiny", která se nevyznačuje velkolepostí, ale prostou krásou.
Jeho obrazy neměly zpočátku na pařížském salonu velký úspěch, ale postupně si jich všiml celý umělecký svět. První kolegové malíři se k němu přidali ve 30. letech 19. století a jejich jména mají také dodnes velký zvuk: Jean-Francois Millet, Charles-Francois Daubigny nebo dokonce Camille Corot. Z interakce těchto uměleckých osobností, které odmítaly akademický způsob malby a místo toho hledaly přímý přístup k přírodě, se zrodila Barbizonská škola, pojmenovaná podle vesnice ve Fontainebleauském lese. Rousseau opouštěl velkoměsto stále častěji a nakonec se sem v roce 1848 se svou ženou přestěhoval úplně. Přísně vzato však nejde o školu, ale o výchovu individuálního pojetí umění v přímém dialogu s okolní přírodou. Také díky barbizonské umělecké kolonii byl les ve Fontainebleau vyhlášen první francouzskou přírodní rezervací a dodnes je chráněn. Theodore Rousseau zemřel v roce 1867 ve věku 55 let v Barbizonu, obklopen svou milovanou přírodou, jejíž tváře a proměny neustále maloval. O něco později následoval impresionismus.
Stránka 1 / 1