Přednostně ve velkých formátech se setkáváme s figurálními výjevy v nejširším slova smyslu, ale také s vyobrazením zvířat a krajiny. Motivy se objevují a stahují. Moment, kdy by bylo možné scénu pojmenovat, téměř nikdy nenastane - místo toho se objevují přechody, přesahy, prolínání s barevnými skvrnami, geometrické prvky, kresby, mikroobrazy. Lomené barvy, místy téměř agresivně světélkující, převážně akrylové, ale doplněné dalšími materiálovými složkami. Glazující, zředěný, viskózní, místy tvořící hrudky. Grafické prvky z kříd, uhlíků a jiných kreslicích tužek.
Po celkovém pohledu se člověk přiblíží k plátnu a rozezná složitou strukturu rozvrstvení, díky níž je jen dočasně rozpoznatelná přední a zadní strana, shora a zdola. Hned vedle se objeví další nález. V tomto ohledu nese malba skutečně hlavní znaky gesticko-informálního umění, ale ani to není konečným zjištěním.
Do tohoto konglomerátu formálních projevů nejrůznějšího charakteru se opakovaně vplétají figury, které jsou zřetelně lineárně načrtnuté, zřídka kompletní, často jako fragmenty, protože i ony jsou součástí tohoto plynoucího, zkoumajícího, propleteného kosmu forem. Jednotlivé části těla jsou modelovány po vzoru starých mistrů a poté se s tímto malířským reliéfem spojují do nepředmětných formálních krajin. Ale jako základní motiv, který se vždy znovu ozve, se proti těmto zdánlivě nekontrolovaným erupcím figur opakovaně prosazují ty nejpřesnější kresby, jasné a zřetelné obrysy, které vyvolávají asociace s mohutnými a virtuózními figurálními koncepty pozdní renesance a manýrismu, ale vzápětí je zase rozostřují.
V tom spočívá základní princip tvůrčí metody Magdaleny Cichon. Sama sobě ani divákovi nenabízí žádné definitivní formulace. Neustále vznikají nové konstelace mezi barvou, formou a strukturou. Jako diváci si velmi rychle uvědomíme, že nemáme nárok na jisté uznání nebo jednoznačné čtení.
Magdalena Cichon ve své tvorbě také předpokládá nepředvídatelnost a neočekávanost. Její strategie je založena na potenciálu toho, co vzniká náhodou, a na plánovaných zásazích, obrazových reakcích na tyto specifikace. Je to pole napětí mezi náhodou a záměrem, z něhož její obrazy čerpají svou sílu.
Magdalena Cichon nekreslí tvar a obrysy těl podle modelu, ale dlouhým studiem si tyto anatomické vzorce osvojila, takže se staly obrazovou představou, nalezenou formou, která se pak, vždy podléhajíc náhodě, uvolňuje v malířském aktu. Popisuje to jako proces, který probíhá "z ruky", "bez odbočky přes hlavu", který sama pozoruje jako nezúčastněný pozorovatel, aby pak v rozhodujícím okamžiku na tento produkt umělecké zkušenosti a nevědomého jednání reagovala.
André Breton chápal činnost umělce méně jako vynalézání a představování, než jako nalézání, spouštění a odhalování, a z toho vyvozoval jako umělecký ideál "psychický automatismus", ovšem za předpokladu, že mu to umožní sledovat "skutečný" průběh myšlení bez jakékoli kontroly rozumu. Cílem surrealismu bylo zobrazit neomezený celek reality. To byla samozřejmě utopie: sdělení vždy zůstává fragmentem celku, součástí velkého kontinua, protože je nevyhnutelně izolované, vyčleněné z všeobjímajícího kontextu.
Magdalena Cichonová ani této iluzi nepodléhá. Je si plně vědoma tohoto omezení, této podmínky, a činí z ní metodu - protože reflexe je základním rysem její práce.
www.magdalena-cichon.de
Text: Angelika Steinmetz-Oppelland, 2017
Foto: Joachim Blobel
Přednostně ve velkých formátech se setkáváme s figurálními výjevy v nejširším slova smyslu, ale také s vyobrazením zvířat a krajiny. Motivy se objevují a stahují. Moment, kdy by bylo možné scénu pojmenovat, téměř nikdy nenastane - místo toho se objevují přechody, přesahy, prolínání s barevnými skvrnami, geometrické prvky, kresby, mikroobrazy. Lomené barvy, místy téměř agresivně světélkující, převážně akrylové, ale doplněné dalšími materiálovými složkami. Glazující, zředěný, viskózní, místy tvořící hrudky. Grafické prvky z kříd, uhlíků a jiných kreslicích tužek.
Po celkovém pohledu se člověk přiblíží k plátnu a rozezná složitou strukturu rozvrstvení, díky níž je jen dočasně rozpoznatelná přední a zadní strana, shora a zdola. Hned vedle se objeví další nález. V tomto ohledu nese malba skutečně hlavní znaky gesticko-informálního umění, ale ani to není konečným zjištěním.
Do tohoto konglomerátu formálních projevů nejrůznějšího charakteru se opakovaně vplétají figury, které jsou zřetelně lineárně načrtnuté, zřídka kompletní, často jako fragmenty, protože i ony jsou součástí tohoto plynoucího, zkoumajícího, propleteného kosmu forem. Jednotlivé části těla jsou modelovány po vzoru starých mistrů a poté se s tímto malířským reliéfem spojují do nepředmětných formálních krajin. Ale jako základní motiv, který se vždy znovu ozve, se proti těmto zdánlivě nekontrolovaným erupcím figur opakovaně prosazují ty nejpřesnější kresby, jasné a zřetelné obrysy, které vyvolávají asociace s mohutnými a virtuózními figurálními koncepty pozdní renesance a manýrismu, ale vzápětí je zase rozostřují.
V tom spočívá základní princip tvůrčí metody Magdaleny Cichon. Sama sobě ani divákovi nenabízí žádné definitivní formulace. Neustále vznikají nové konstelace mezi barvou, formou a strukturou. Jako diváci si velmi rychle uvědomíme, že nemáme nárok na jisté uznání nebo jednoznačné čtení.
Magdalena Cichon ve své tvorbě také předpokládá nepředvídatelnost a neočekávanost. Její strategie je založena na potenciálu toho, co vzniká náhodou, a na plánovaných zásazích, obrazových reakcích na tyto specifikace. Je to pole napětí mezi náhodou a záměrem, z něhož její obrazy čerpají svou sílu.
Magdalena Cichon nekreslí tvar a obrysy těl podle modelu, ale dlouhým studiem si tyto anatomické vzorce osvojila, takže se staly obrazovou představou, nalezenou formou, která se pak, vždy podléhajíc náhodě, uvolňuje v malířském aktu. Popisuje to jako proces, který probíhá "z ruky", "bez odbočky přes hlavu", který sama pozoruje jako nezúčastněný pozorovatel, aby pak v rozhodujícím okamžiku na tento produkt umělecké zkušenosti a nevědomého jednání reagovala.
André Breton chápal činnost umělce méně jako vynalézání a představování, než jako nalézání, spouštění a odhalování, a z toho vyvozoval jako umělecký ideál "psychický automatismus", ovšem za předpokladu, že mu to umožní sledovat "skutečný" průběh myšlení bez jakékoli kontroly rozumu. Cílem surrealismu bylo zobrazit neomezený celek reality. To byla samozřejmě utopie: sdělení vždy zůstává fragmentem celku, součástí velkého kontinua, protože je nevyhnutelně izolované, vyčleněné z všeobjímajícího kontextu.
Magdalena Cichonová ani této iluzi nepodléhá. Je si plně vědoma tohoto omezení, této podmínky, a činí z ní metodu - protože reflexe je základním rysem její práce.
www.magdalena-cichon.de
Text: Angelika Steinmetz-Oppelland, 2017
Foto: Joachim Blobel
Stránka 1 / 1