Na první pohled se zdá, že velká část díla Louise-Françoise Lejeuna je chronologií tažení Napoleona Bonaparta, ale při bližším pohledu zjistíme, že souvisí s jeho životopisem. Narodil se ve Štrasburku v absolutistické Francii a pod vlivem svého otce, hudebníka, se rychle začal zajímat o umění. Jako malíř se vzdělával u Pierra-Henriho de Valenciennes v Paříži. Francouzská revoluce, která se tehdy rozšířila především do francouzského hlavního města, však brzy znamenala zlom v jeho životě, když se ve svých sedmnácti letech přidal k revolucionářům a dal se na vojenskou dráhu. Od té chvíle se jeho život odehrával mezi uměním a válkou; jako malíři se mu dostalo chvály a uznání a ve francouzské armádě nového císaře Napoléona rychle stoupal, stal se adjutantem, kapitánem a nakonec důstojníkem. Napoléon ho za to povýšil do šlechtického stavu. Zažil také neúspěchy armády v Rusku, byl zraněn a v roce 1813, rok před koncem války a konečnou porážkou Francie, z armády odešel.
Své zážitky z četných bitev Lejeune zpracoval na svých obrazech, které velmi oceňoval i sám Napoléon; patří mezi ně vyobrazení bitev u Marenga, Slavkova a Somosierry. Jako díla očitého svědka nabízejí obrazy vzácnou perspektivu a naznačují také autorův úhel pohledu. Francouzští vojáci jsou tak líčeni pozitivněji než jejich nepřátelé, kteří často prchají před útokem Napoléonových vojsk. Oslavován je také samotný císař, který je často uprostřed obrazů jako suverénní vojevůdce, sebevědomý a klidný uprostřed bitvy. Lejeune podává romantizující obraz napoleonských válek a ukazuje svou roli přesvědčeného zastánce císařových myšlenek: není divu, že si ho Napoleon cenil nejen pro jeho válečné nasazení, ale také pro jeho umělecká díla.
Ani konec Napoleonovy vlády však pověsti Louise Lejeuna neubral. Vrátil se do armády za krále Ludvíka XVIII., získal řadu vyznamenání a oženil se s dcerou generála. Lejeune se dále proslavil jako osoba, která ve Francii proslavila tehdy novou techniku litografie, když se o ní dozvěděl od vynálezce Aloise Senefeldera v Mnichově. Není známo, zda je tato sláva oprávněná, ale Lejeune z ní jistě profitoval, vydal své paměti, které byly nadšeně přijaty, a v Toulouse se stal ředitelem umělecké školy a nakonec i starostou. Louis Lejeune, který vybojoval tolik bitev a přežil zranění, zemřel ve věku 73 let na infarkt.
Na první pohled se zdá, že velká část díla Louise-Françoise Lejeuna je chronologií tažení Napoleona Bonaparta, ale při bližším pohledu zjistíme, že souvisí s jeho životopisem. Narodil se ve Štrasburku v absolutistické Francii a pod vlivem svého otce, hudebníka, se rychle začal zajímat o umění. Jako malíř se vzdělával u Pierra-Henriho de Valenciennes v Paříži. Francouzská revoluce, která se tehdy rozšířila především do francouzského hlavního města, však brzy znamenala zlom v jeho životě, když se ve svých sedmnácti letech přidal k revolucionářům a dal se na vojenskou dráhu. Od té chvíle se jeho život odehrával mezi uměním a válkou; jako malíři se mu dostalo chvály a uznání a ve francouzské armádě nového císaře Napoléona rychle stoupal, stal se adjutantem, kapitánem a nakonec důstojníkem. Napoléon ho za to povýšil do šlechtického stavu. Zažil také neúspěchy armády v Rusku, byl zraněn a v roce 1813, rok před koncem války a konečnou porážkou Francie, z armády odešel.
Své zážitky z četných bitev Lejeune zpracoval na svých obrazech, které velmi oceňoval i sám Napoléon; patří mezi ně vyobrazení bitev u Marenga, Slavkova a Somosierry. Jako díla očitého svědka nabízejí obrazy vzácnou perspektivu a naznačují také autorův úhel pohledu. Francouzští vojáci jsou tak líčeni pozitivněji než jejich nepřátelé, kteří často prchají před útokem Napoléonových vojsk. Oslavován je také samotný císař, který je často uprostřed obrazů jako suverénní vojevůdce, sebevědomý a klidný uprostřed bitvy. Lejeune podává romantizující obraz napoleonských válek a ukazuje svou roli přesvědčeného zastánce císařových myšlenek: není divu, že si ho Napoleon cenil nejen pro jeho válečné nasazení, ale také pro jeho umělecká díla.
Ani konec Napoleonovy vlády však pověsti Louise Lejeuna neubral. Vrátil se do armády za krále Ludvíka XVIII., získal řadu vyznamenání a oženil se s dcerou generála. Lejeune se dále proslavil jako osoba, která ve Francii proslavila tehdy novou techniku litografie, když se o ní dozvěděl od vynálezce Aloise Senefeldera v Mnichově. Není známo, zda je tato sláva oprávněná, ale Lejeune z ní jistě profitoval, vydal své paměti, které byly nadšeně přijaty, a v Toulouse se stal ředitelem umělecké školy a nakonec i starostou. Louis Lejeune, který vybojoval tolik bitev a přežil zranění, zemřel ve věku 73 let na infarkt.
Stránka 1 / 1