Gustav Bauernfeind byl za svého života nejen nejznámějším, ale také nejoblíbenějším orientálním malířem v Německu. Lidé byli fascinováni prolínáním muslimské, židovské a křesťanské kultury, které umělec zachytil ve svých dílech. A to takovým způsobem, aby měl divák pocit, že nestojí před obrazem, ale uprostřed bazaru nebo u Zdi nářků.
Po jeho smrti v roce 1904 v dalekém Jeruzalémě však Bauerfeind a jeho dílo rychle upadly v zapomnění. Teprve v 80. letech 20. století byl umělec postupně znovuobjeven a doceněn. Za to patří dík Hugo Schmidovi, občanovi Sulzu am Neckar, umělcova rodného města. Schmid vypátral Bauerfeindovu pozůstalost a mnoho jeho obrazů. Životopis, který napsal, pak malíři vrátil pozornost umělecké branže a vrátil mu právoplatné místo v dějinách umění. To se projevuje mimo jiné v rostoucích cenách akcí: Bauernfeindova olejomalba "Zeď nářků, Jeruzalém", která na aukci londýnské aukční síně Christie's v roce 1992 vynesla v přepočtu 326 000 eur, se na aukci Sotheby's o 15 let později vydražila již za 4,5 milionu eur. Desetinásobné zvýšení!
Toto posmrtné uznání by Gustava Bauernfeinda jistě naplnilo pýchou, přestože byl mezi svými současníky znám spíše jako velmi skromný malíř, kterého vždy trápily pochybnosti o jeho talentu. Narodil se jako šesté z devíti dětí lékárníka a jeho cesta k umění nebyla přirozená. Nejprve studoval architekturu na stuttgartské polytechnice a nějakou dobu také pracoval jako architekt. Tato profese ho však nečinila šťastným, lákalo ho pouze kreslení s ní spojené. Proto se ucházel o práci ve stuttgartském uměleckém nakladatelství Engelhorn. Pro svého klienta cestoval do Švýcarska a Itálie, aby vytvořil ilustrace historických památek. Ani to ho však dlouhodobě neuspokojilo. V Mnichově se snažil zapojit do místní umělecké komunity. Bohužel brzy zjistil, že ho jako umělce neberou vážně. A za jeho práci ilustrátora mu platili málo. Nedostatek uznání a nejistá finanční situace prohloubily jeho depresivní sklony. Aby se Gustav Bauernfeind psychicky zotavil, vydal se v roce 1880 na svou první cestu do Orientu. Bejrút byl jasným cílem, protože tam žila jeho sestra Emilie. Exotické náměty, intenzivní barvy a třpytivé světlo, které se mu naskytly, umělce okamžitě uchvátily. A tak se o čtyři roky později vydal na druhou cestu do Orientu, kde v Jaffě potkal svou budoucí ženu Elise Bertschovou. O deset let později se s ní Bauernfeind usadil na Blízkém východě. Kromě lásky k zemi a jejím obyvatelům to mělo pravděpodobně i finanční důvody. Malíři se podařilo prodat několik obrazů do Anglie a USA, ale zůstaly ojedinělým finančním úspěchem.
Gustav Bauernfeind byl za svého života nejen nejznámějším, ale také nejoblíbenějším orientálním malířem v Německu. Lidé byli fascinováni prolínáním muslimské, židovské a křesťanské kultury, které umělec zachytil ve svých dílech. A to takovým způsobem, aby měl divák pocit, že nestojí před obrazem, ale uprostřed bazaru nebo u Zdi nářků.
Po jeho smrti v roce 1904 v dalekém Jeruzalémě však Bauerfeind a jeho dílo rychle upadly v zapomnění. Teprve v 80. letech 20. století byl umělec postupně znovuobjeven a doceněn. Za to patří dík Hugo Schmidovi, občanovi Sulzu am Neckar, umělcova rodného města. Schmid vypátral Bauerfeindovu pozůstalost a mnoho jeho obrazů. Životopis, který napsal, pak malíři vrátil pozornost umělecké branže a vrátil mu právoplatné místo v dějinách umění. To se projevuje mimo jiné v rostoucích cenách akcí: Bauernfeindova olejomalba "Zeď nářků, Jeruzalém", která na aukci londýnské aukční síně Christie's v roce 1992 vynesla v přepočtu 326 000 eur, se na aukci Sotheby's o 15 let později vydražila již za 4,5 milionu eur. Desetinásobné zvýšení!
Toto posmrtné uznání by Gustava Bauernfeinda jistě naplnilo pýchou, přestože byl mezi svými současníky znám spíše jako velmi skromný malíř, kterého vždy trápily pochybnosti o jeho talentu. Narodil se jako šesté z devíti dětí lékárníka a jeho cesta k umění nebyla přirozená. Nejprve studoval architekturu na stuttgartské polytechnice a nějakou dobu také pracoval jako architekt. Tato profese ho však nečinila šťastným, lákalo ho pouze kreslení s ní spojené. Proto se ucházel o práci ve stuttgartském uměleckém nakladatelství Engelhorn. Pro svého klienta cestoval do Švýcarska a Itálie, aby vytvořil ilustrace historických památek. Ani to ho však dlouhodobě neuspokojilo. V Mnichově se snažil zapojit do místní umělecké komunity. Bohužel brzy zjistil, že ho jako umělce neberou vážně. A za jeho práci ilustrátora mu platili málo. Nedostatek uznání a nejistá finanční situace prohloubily jeho depresivní sklony. Aby se Gustav Bauernfeind psychicky zotavil, vydal se v roce 1880 na svou první cestu do Orientu. Bejrút byl jasným cílem, protože tam žila jeho sestra Emilie. Exotické náměty, intenzivní barvy a třpytivé světlo, které se mu naskytly, umělce okamžitě uchvátily. A tak se o čtyři roky později vydal na druhou cestu do Orientu, kde v Jaffě potkal svou budoucí ženu Elise Bertschovou. O deset let později se s ní Bauernfeind usadil na Blízkém východě. Kromě lásky k zemi a jejím obyvatelům to mělo pravděpodobně i finanční důvody. Malíři se podařilo prodat několik obrazů do Anglie a USA, ale zůstaly ojedinělým finančním úspěchem.
Stránka 1 / 1