Corné Akkers využívá celou řadu stylů, které mají jedno společné: neustálé hledání světla v jevech a všech stínů a světelných ploch, které tyto jevy zakrývají. Při tom nejraději používá olejové barvy, suché pastely a grafitovou tužku. Nezáleží na formě ani na tématu, ale na tom, jak se mění plochy s určitou tonální kvalitou a jak zakrývají světlo. Corné kombinuje figurativní tvorbu s hledáním abstrakce. Domnívá se, že ani jedna z nich samostatně nedokáže poskytnout umělecké vyjádření, které veřejnost od umělce očekává. Kromě toho je standardem nadsázka a odchylka, což vede k typickému použití vyvážené barevné škály a širokého tonálního rozpětí, aby vzniklo umění, které by bylo v podstatě stále rozpoznatelné, i kdyby bylo plátno nebo papír roztrháno na kousky. Výsledkem je kombinace stylizované kubistické, impresionistické a/nebo surrealistické figurace s důrazem na zdravou atmosférickou hloubku a cit pro kompozici, anatomii a tonální rytmus.
Corné Akkers využívá celou řadu stylů, které mají jedno společné: neustálé hledání světla v jevech a všech stínů a světelných ploch, které tyto jevy zakrývají. Při tom nejraději používá olejové barvy, suché pastely a grafitovou tužku. Nezáleží na formě ani na tématu, ale na tom, jak se mění plochy s určitou tonální kvalitou a jak zakrývají světlo. Corné kombinuje figurativní tvorbu s hledáním abstrakce. Domnívá se, že ani jedna z nich samostatně nedokáže poskytnout umělecké vyjádření, které veřejnost od umělce očekává. Kromě toho je standardem nadsázka a odchylka, což vede k typickému použití vyvážené barevné škály a širokého tonálního rozpětí, aby vzniklo umění, které by bylo v podstatě stále rozpoznatelné, i kdyby bylo plátno nebo papír roztrháno na kousky. Výsledkem je kombinace stylizované kubistické, impresionistické a/nebo surrealistické figurace s důrazem na zdravou atmosférickou hloubku a cit pro kompozici, anatomii a tonální rytmus.
Stránka 1 / 1