Umělecké sklony Clémentine-Hélène Dufauové se projevily již v mládí. Protože byla nemocí odsouzena k nečinnosti, rozhodla se kreslit a využít nuceného času stráveného vleže. Její talent se ukázal být natolik dobrý, že mohla začít studovat umění, jakmile bylo zajištěno, že její sestry jsou vdané a ona nemůže být finanční zátěží pro své rodiče. V roce 1893, ve svých 24 letech, malířka debutovala obrazem "Ricochets" na pařížském salonu, kde od té doby pravidelně vystavovala. Na obraze ukázala sebevědomým tahem štětce děti hrající si u vody a naznačila tak svůj pozdější potenciál díky obratnému propojení impresionismu a realismu. V roce 1898 jí stipendium 4000 franků umožnilo cestu po Španělsku, Belgii a Nizozemsku, kterou si užívala celý rok a která ji přivedla k formálnímu jazyku secese. Stejně jako mnoho dalších secesních malířů nadšeně navrhovala pohlednice pro Světovou výstavu v Paříži, která se konala v roce 1900.
V následujících letech patřila k předním malířkám francouzského hlavního města. V roce 1905 byla například pověřena výzdobou Salle des Autorités na Sorbonně, kterou vyzdobila alegoriemi z oblasti astronomie a matematiky, alegoriemi ze zoologie a geologie a vzrušujícími tématy radioaktivity a magnetismu. V letech 1906-1912 vyzdobila soukromou vilu Arnaga básníka Edmonda Rostanda, který se proslavil v roce 1897 filmem Cyrano de Bergerac, v jihofrancouzském městečku Cambo-les-Bains mimo jiné velkoformátovými portréty osobností. Zde se Dufauová seznámila s Edmondovým nejmladším synem Mauricem, kterého, ačkoli ještě nebyl plnoletý a homosexuálně orientovaný, vášnivě zbožňovala poté, co v ní smrt vlastní matky vyvolala těžkou depresi. I přes tyto soukromé problémy se Dufau stal mezinárodně známým a účastnil se například X. V roce 1909 se například zúčastnila X. mezinárodní výstavy umění v Královském sklářském paláci v Mnichově a výstavy Kunst der Frau (Umění žen), kterou pořádala vídeňská Secese. V roce 1909 byla dokonce jmenována rytířkou Čestné legie. Během první světové války, která byla pro mnoho umělců drastickou zkušeností, vytvářel Dufau propagandistické plakáty ve prospěch státu. V roce 1930 spoluzaložila organizaci Société des Femmes Artistes Modernes (FAM), která poskytovala útočiště umělkyním různého původu a věku.
Když v roce 1937 zemřela v bídě na rakovinu žaludku a byla pohřbena na pařížském hřbitově pro chudé, její dílo už bylo zapomenuto. Narodila se v roce 1869 a prošla řadou uměleckých směrů. Počínaje impresionismem a realismem, přes dekorativní malířský styl secese, výrazné ilustrace v kontextu první světové války až po počátky klasické moderny. Stejně jako mnoha jiným umělcům meziválečného období jí byl odepřen velký průlom. Její dílo bylo znovuobjeveno až v 90. letech 20. století a od té doby je náležitě oceňováno.
Umělecké sklony Clémentine-Hélène Dufauové se projevily již v mládí. Protože byla nemocí odsouzena k nečinnosti, rozhodla se kreslit a využít nuceného času stráveného vleže. Její talent se ukázal být natolik dobrý, že mohla začít studovat umění, jakmile bylo zajištěno, že její sestry jsou vdané a ona nemůže být finanční zátěží pro své rodiče. V roce 1893, ve svých 24 letech, malířka debutovala obrazem "Ricochets" na pařížském salonu, kde od té doby pravidelně vystavovala. Na obraze ukázala sebevědomým tahem štětce děti hrající si u vody a naznačila tak svůj pozdější potenciál díky obratnému propojení impresionismu a realismu. V roce 1898 jí stipendium 4000 franků umožnilo cestu po Španělsku, Belgii a Nizozemsku, kterou si užívala celý rok a která ji přivedla k formálnímu jazyku secese. Stejně jako mnoho dalších secesních malířů nadšeně navrhovala pohlednice pro Světovou výstavu v Paříži, která se konala v roce 1900.
V následujících letech patřila k předním malířkám francouzského hlavního města. V roce 1905 byla například pověřena výzdobou Salle des Autorités na Sorbonně, kterou vyzdobila alegoriemi z oblasti astronomie a matematiky, alegoriemi ze zoologie a geologie a vzrušujícími tématy radioaktivity a magnetismu. V letech 1906-1912 vyzdobila soukromou vilu Arnaga básníka Edmonda Rostanda, který se proslavil v roce 1897 filmem Cyrano de Bergerac, v jihofrancouzském městečku Cambo-les-Bains mimo jiné velkoformátovými portréty osobností. Zde se Dufauová seznámila s Edmondovým nejmladším synem Mauricem, kterého, ačkoli ještě nebyl plnoletý a homosexuálně orientovaný, vášnivě zbožňovala poté, co v ní smrt vlastní matky vyvolala těžkou depresi. I přes tyto soukromé problémy se Dufau stal mezinárodně známým a účastnil se například X. V roce 1909 se například zúčastnila X. mezinárodní výstavy umění v Královském sklářském paláci v Mnichově a výstavy Kunst der Frau (Umění žen), kterou pořádala vídeňská Secese. V roce 1909 byla dokonce jmenována rytířkou Čestné legie. Během první světové války, která byla pro mnoho umělců drastickou zkušeností, vytvářel Dufau propagandistické plakáty ve prospěch státu. V roce 1930 spoluzaložila organizaci Société des Femmes Artistes Modernes (FAM), která poskytovala útočiště umělkyním různého původu a věku.
Když v roce 1937 zemřela v bídě na rakovinu žaludku a byla pohřbena na pařížském hřbitově pro chudé, její dílo už bylo zapomenuto. Narodila se v roce 1869 a prošla řadou uměleckých směrů. Počínaje impresionismem a realismem, přes dekorativní malířský styl secese, výrazné ilustrace v kontextu první světové války až po počátky klasické moderny. Stejně jako mnoha jiným umělcům meziválečného období jí byl odepřen velký průlom. Její dílo bylo znovuobjeveno až v 90. letech 20. století a od té doby je náležitě oceňováno.
Stránka 1 / 1