Arnold Schoenberg je světově proslulý především jako skladatel a hudební teoretik, ale jeho výtvarné umění zaujímá v dějinách umění dvacátého století pozoruhodné a jedinečné postavení. Uprostřed kulturních otřesů ve Vídni kolem roku 1900 vyvinul Schoenberg expresivní, hluboce subjektivní vizuální jazyk, který se jasně distancuje od akademických konvencí. Jeho obrazy, zejména portréty a autoportréty, se vyznačují intenzivním vztahem k vlastní psychice a radikální otevřeností vůči vnitřním konfliktům. Díla, často provedená v odvážných, kontrastních barvách a s expresivním štětcem, odrážejí emocionální zmatek a snahu o umělecké sebepotvrzení, které charakterizují i jeho hudební tvorbu. Zvláště působivý je obraz "Rudý pohled", který svým téměř vizionářským použitím barev a sugestivním zobrazením tváře jako zrcadla duše představuje jeden z nejpůsobivějších příkladů expresionistické malby. Schoenbergovy obrazy vedou úzký dialog s obrazy jeho současníků z vídeňského okruhu, jako byli Oskar Kokoschka nebo Egon Schiele, přesto zůstávají nezaměnitelně individuální. Jeho umění se méně zabývá vnějšími skutečnostmi než vnitřními stavy: plátno se stává projekční plochou pro obavy, naděje a existenciální otázky. Schoenberg experimentoval s různými technikami, od olejomalby na plátně po kresby tuší a akvarelem, a posouval tak hranice média. V kontextu modernismu zaujímá Schoenberg roli mostu: propojuje hudební inovace s výtvarnou avantgardou a vytváří jedinečné umělecké dílo, které dodnes fascinuje. Jeho obrazy jsou vzácné, ale lze je nalézt ve významných sbírkách a muzeích a jsou interpretovány jako výraz doby poznamenané převratem a hledáním nových forem vyjádření. V uměleckých tiscích je jejich sugestivní síla obzvláště působivá, neboť intenzita barev a expresivní linie zůstávají zachovány i při reprodukci. Schoenbergovo výtvarné dílo je silným svědectvím o složitosti umělecké identity a úzkém propojení hudby a malířství na počátku dvacátého století.