Andrea del Sarto se ve skutečnosti jmenoval Andrea d'Angelo di Francesco. Jeho přízvisko bylo odvozeno od povolání jeho otce, který byl krejčím. Del Sarto byl neobyčejně malého vzrůstu, a proto mu přátelé rádi říkali Andreino. Původně se del Sarto začal učit u zlatníka, ale jeho kreslířské schopnosti zaujaly místního malíře, který ho nejprve učil sám a později ho odkázal na Piero di Cosimo. Ve své tvorbě se však del Sarto neřídil ani tak svým mistrem, jako spíše Raphael, Leonardo da Vinci a Fra Bartolommeo, jejichž různé styly dokázal nenapodobitelně kombinovat. Za svého života dosáhl vysoké reputace a dokonce se mu přezdívalo Andrea sensa errori, což znamená bezchybný Andrea. Po své smrti však upadl v zapomnění, a to především proto, že ho umělecky překonali jiní velcí mistři jeho doby, jako byli da Vinci, Rafael a Michelangelo.
Del Sarto se oženil s Lucrezií del Fede, když mu bylo asi 31 let, a ona mu několikrát pózovala a často mu sloužila jako model pro jeho obrazy Madony. Lucrezia byla bohatá vdova po kloboučníkovi. Sňatek tedy přinesl del Sartovi jisté finanční výhody. Není proto divu, že del Sarto projevoval jen mírný zápal pro práci. Maloval, když se mu to hodilo, a platba pro něj byla také druhořadá. Jeho žák a pozdější životopisec Vasari, kterého s ním seznámil Michelangelo, si nad touto okolností posteskl. Vasari potvrdil del Sartoův velký talent, ale řekl, že jeho učitel postrádal ohnivou ctižádost a božskou inspiraci, které by z něj udělaly velkého umělce. O del Sartově ženě měl ještě horší mínění. Popsal ji jako žárlivou, nevěrnou a hádavou.
Kromě dvou krátkých období strávil del Sarto celý život ve Florencii. Kolem roku 1518 si del Sartoova talentu všiml francouzský dvůr a král František I. pozval malíře do Fontainbleau. Del Sarto pozvání přijal a odjel do Paříže bez manželky, ale s jedním ze svých žáků Andreou Squarzzelou. Pobyt však trval jen krátce. Někteří se domnívají, že del Sarto se nepovažoval za dvorního umělce a cítil se intelektuálně nedotažený. Za krátkou dobu svého působení u dvora totiž nevytvořil jediné dílo. Podle Vasariho však Lukrécie nařídila svému manželovi, aby se vrátil do Florencie. Del Sarto se mohl s královým svolením vrátit, ale měl se co nejdříve vrátit ke dvoru. Král dal del Sartovi také peníze, za které mohl v Itálii zakoupit několik obrazů pro královu uměleckou sbírku. Del Sarto se však nikdy nevrátil a místo toho si za královy peníze koupil dům ve Florencii. Od roku 1520 do své smrti v roce 1530 pracoval pouze tam, dokud se nakonec nenakazil dýmějovým morem a nezemřel.
Andrea del Sarto se ve skutečnosti jmenoval Andrea d'Angelo di Francesco. Jeho přízvisko bylo odvozeno od povolání jeho otce, který byl krejčím. Del Sarto byl neobyčejně malého vzrůstu, a proto mu přátelé rádi říkali Andreino. Původně se del Sarto začal učit u zlatníka, ale jeho kreslířské schopnosti zaujaly místního malíře, který ho nejprve učil sám a později ho odkázal na Piero di Cosimo. Ve své tvorbě se však del Sarto neřídil ani tak svým mistrem, jako spíše Raphael, Leonardo da Vinci a Fra Bartolommeo, jejichž různé styly dokázal nenapodobitelně kombinovat. Za svého života dosáhl vysoké reputace a dokonce se mu přezdívalo Andrea sensa errori, což znamená bezchybný Andrea. Po své smrti však upadl v zapomnění, a to především proto, že ho umělecky překonali jiní velcí mistři jeho doby, jako byli da Vinci, Rafael a Michelangelo.
Del Sarto se oženil s Lucrezií del Fede, když mu bylo asi 31 let, a ona mu několikrát pózovala a často mu sloužila jako model pro jeho obrazy Madony. Lucrezia byla bohatá vdova po kloboučníkovi. Sňatek tedy přinesl del Sartovi jisté finanční výhody. Není proto divu, že del Sarto projevoval jen mírný zápal pro práci. Maloval, když se mu to hodilo, a platba pro něj byla také druhořadá. Jeho žák a pozdější životopisec Vasari, kterého s ním seznámil Michelangelo, si nad touto okolností posteskl. Vasari potvrdil del Sartoův velký talent, ale řekl, že jeho učitel postrádal ohnivou ctižádost a božskou inspiraci, které by z něj udělaly velkého umělce. O del Sartově ženě měl ještě horší mínění. Popsal ji jako žárlivou, nevěrnou a hádavou.
Kromě dvou krátkých období strávil del Sarto celý život ve Florencii. Kolem roku 1518 si del Sartoova talentu všiml francouzský dvůr a král František I. pozval malíře do Fontainbleau. Del Sarto pozvání přijal a odjel do Paříže bez manželky, ale s jedním ze svých žáků Andreou Squarzzelou. Pobyt však trval jen krátce. Někteří se domnívají, že del Sarto se nepovažoval za dvorního umělce a cítil se intelektuálně nedotažený. Za krátkou dobu svého působení u dvora totiž nevytvořil jediné dílo. Podle Vasariho však Lukrécie nařídila svému manželovi, aby se vrátil do Florencie. Del Sarto se mohl s královým svolením vrátit, ale měl se co nejdříve vrátit ke dvoru. Král dal del Sartovi také peníze, za které mohl v Itálii zakoupit několik obrazů pro královu uměleckou sbírku. Del Sarto se však nikdy nevrátil a místo toho si za královy peníze koupil dům ve Florencii. Od roku 1520 do své smrti v roce 1530 pracoval pouze tam, dokud se nakonec nenakazil dýmějovým morem a nezemřel.
Stránka 1 / 3